spisovatel a novinář, byl vydavatelem a redaktorem kulturně-politického týdeníku Přítomnost. V oblasti literární kritiky se projevoval vyhraněnou protifašistickou a protibolševickou koncepcí, podnětně se vyjadřoval i na okraj některých literárních děl, směrů a osobností. Jeho největší význam pro českou politiku spočívá ve skvělé práci žurnalisty. Za války byl vězněn v koncentračním táboře . Po únoru 1948 působil v exilu (Z románů jmenujme Oblak a valčík)

   Jako přítel a redakční kolega Karla Čapka byl častým hostem na Strži a také pár kilometrů odtud, na osovském zámku u komerčního rady Václava Palivce.

Ferdinand Peroutka, rada Palivec, zámek v Osově a rok 1938
   V napjaté době sílícího fašismu doufal Ferdinand Peroutka, že není ještě vše ztraceno. Protože on sám byl po otci Čech a po matce Němec, nabídl svoji pomoc.    Zkouškou z praktické politiky se pro něho stala série setkání s německým vyslancem Eisenlohrem, která se uskutečnila na jaře 1938. Peroutka se jich účastnil spolu s Karlem Čapkem, kontakt na zámku v Osově u Dobříše zprostředkoval podnikatel Václav Palivec. Česká strana měla za to, že Eisenlohr prostřednictvím spisovatelů, o nichž je známo, že mají blízko k prezidentu republiky, chce tlumočit myšlenky, které by jinak mohly být pokládány za zasahování do vnitřní politiky československého státu. Schůzky se uskutečnily v březnu až květnu a ustaly v souvislosti s mobilizací v ČSR. Čapek se jich zúčastnil jednou nebo dvakrát, Peroutka čtyřikrát, o každém rozhovoru předali prezidentu Benešovi i ministru zahraničí Kroftovi ústní a písemný referát.
   Mluvili o situaci v pohraničí, o pevnostech na hranicích a Eisenlohr přesvědčoval Peroutku o tom, že bojovat s 3 a 1/2 milióny sudetských Němců v zádech znamená vykrvácet. Beneš i Peroutka nakonec zvolili prozatímní záchranu. Rozhodnutí nebojovat se jim jevilo menším zlem.
   Peroutka v Osově uviděl budoucnost, ale následující podzim 1938 přinesl největší zklamání jeho života.

Olga Scheinpflugová - Byla jsem na světě:
   ... Peroutku jsme vypravili k Čapkovu příbuznému a mému příteli Václavu Palivcovi na Osov, byl to zámek vzdálený asi patnáct kilometrů od Strže, a ostatní přátelé se rozjeli domů.
   ... Vyšetřující pan Giesing chtěl vědět, kde je Ferdinand Peroutka; byl přece až do včerejška na Strži. Jmenovala jsem všechna místa, kam jezdíval, a kde jsem si byla jista, že není. Týnici už prohledali, o Osově zatím nemluvili. Pak měli dost mého krčení ramen a odešli rozzlobeně po druhé hodině v noci.
   ... Ráno jsem vypravila jako posla Miloše Jiránka, syna českého malíře téhož jména, aby Peroutkovi vyřídil, že ho hledají. Seděl klidně na Osově a popíjel kávu, aby jí ještě užil, než mu ji odtrhnou od úst, stejně jako svobodu a lidskou důstojnost. Český strážník už prošel Palivcovým rozlehlým domem, podal Peroutkovi ruku a řekl: "Máme se podívat, jestli tady nejste, kdepak byste se tu vzal, viďte, pane redaktore?" To byly začátky hrdinství a nedostatku fantazie.
   ... Miloš Jiránek měnil vlak a šel raději dvě stanice na Osov od dráhy pěšky, aby nebyl sledován, vyřídil vzkaz a vrátil se domů. Peroutka nás vzkázal pozdravovat. "Nejsem přece zajíc, abych běhal po polích," řekl, "přijedu do Prahy a přihlásím se jim." Což také třetí den udělal, a od té doby jsme ho neviděli víc než pět let.